|
| |
|
|
Vnímání narkotik britskými vědci a společností v první polovině 19. století
Michlová, Marie ; Tumis, Stanislav (vedoucí práce) ; Valkoun, Jaroslav (oponent)
Bakalářská práce analyzuje, jakým způsobem vnímala narkotika britská společnost a věda v průběhu první poloviny devatenáctého století. Napsala jsem ji na základě studia velkého množství pramenů (například dobových lékařských knih, lifestylových časopisů, beletrie a soukromé korespondence). Mým cílem bylo srovnat, jak lidé různých povolání, věku, vzdělání, postavení vnímali narkotika a co jejich názory ovlivňovalo. Věnovala jsem se postojům lékařů a cestovatelů k narkotikům, ale i cestopisům, opiovým válkám, zvířatům; práci jsem zakončila detailní studií o rodině sira Waltera Scotta.
|
|
|
Prof. Rudolf Jedlička (1869-1926) a zdravotně-sociální instituce spjaté s jeho působením
Černá, Marcela ; Jakubec, Ivan (vedoucí práce) ; Rákosník, Jakub (oponent)
Rudolf Jedlička se řadí mezi nejvýznamnější české lékaře počátku 20. století. Po studiích se pod vlivem oblíbeného profesora Karla Maydla věnoval chirurgii, nicméně svůj zájem brzy rozšířil na nově se konstituující lékařské obory - na rentgenologii a radiologii - jejichž se stal ve střední Evropě průkopníkem. Díky svým všestranným lékařským dovednostem byl vyhledávaným diagnostikem i operatérem. Svůj život Jedlička propojil s lékařskou fakultou České univerzity Karlo- Ferdinandovy, respektive Univerzity Karlovy, kde působil jako pedagog - tvůrce tzv. Jedličkovy školy, která se stala nositelkou jeho medicínského odkazu. Vrcholu kariéry dosáhl v roce 1921, kdy byl jmenován řádným profesorem chirurgie a současně přednostou II. chirurgické kliniky. Aktivity Rudolfa Jedličky se však neomezovaly pouze na lékařskou teorii a praxi, ale přesahovaly do roviny iniciování a organizování řady zdravotně-sociálních projektů, z nichž nejvýznamnější bylo založení Pražského sanatoria a přilehlého Jedličkova ústavu. Pražské sanatorium bylo otevřeno v květnu 1914 a bylo koncipováno jako všeobecná nemocnice pokrývající všechny specializace mimo léčby infekčních a duševních onemocnění. Největšího rozkvětu dosáhlo za první republiky - tehdy zde byla zřízena II. chirurgická a II. gynekologická klinika. Jedličkův ústav...
|
|
|
Francouzská nemoc v konsiliární literatuře v 16. století
Divišová, Bohdana ; Černý, Karel (vedoucí práce) ; Žalud, Zdeněk (oponent) ; Čornejová, Ivana (oponent)
Konsilia tvořila důležitou součást středověké i raně novověké odborné lékařské literatury. Literární konsilium obsahovalo písemné vylíčení jednoho konkrétního případu pacienta, jeho stavu a nemoci a radu na léčebný postup, kde lékař v souladu s dobovým diskurzem rozebral příznaky, určil diagnózu i prognózu a doporučil přesnou farmakologickou léčbu i případné technické zákroky (venesekci apod.) Konsiliární literatura byla v 16. století běžnou součástí praxe mnohých významných lékařů a dnes je neprávem opomíjeným pramenem k dějinám medicíny, farmakologie, dietologie, dějin všedního dne apod. První část dizertace je věnována definici žánru, počátečním etapám jeho vývoje i zachycení specifik v období středověku. Hlavním tématem práce se staly výsledky rozboru raně novověkých konsiliárních sbírek patnácti významných lékařů z Itálie (B. Vettori, G. B. Da Monte, V. Trincavelli, A. M. Venusti, G. Capodivaccio, C. Guarinoni), Francie (J. Fernel, G. De Baillou) a německy mluvících oblastí střední Evropy (J. Crato, R. Solenander, D. Cornarius, J. Wittich, T. Mermann, J. Mattheus). Na podkladu prozkoumání téměř sedmi tisíc konsilií z dvaceti dvou sbírek či sborníků z per vybraných autorů byly vytyčeny společné znaky konsilií daného období, odlišeny příbuzné žánry a nastíněny možnosti dalšího vývoje bádání....
|
|
| |
|
|
Hojení ran v proměnách času
ŠVANCÁROVÁ, Kristina
Bakalářská práce "Hojení ran v proměnách času" má teoretický charakter. Jejím cílem je analyzovat historický vývoj péče o rány jako nedílné součásti péče o nemocné v období od pravěku až po současnost. Práce je zpracována jako historicko - analytická studie primárních a sekundárních literárních zdrojů s následným vypracováním interpretativního textu, k čemuž bylo zapotřebí si stanovit výzkumné otázky: Jaký vývoj zaznamenala péče o rány z historického pohledu? Co ovlivnilo hojení ran v historickém kontextu? V souvislosti s těmito výzkumnými otázkami lze uvést, že vývoj péče o rány započal již v období pravěku, kde byl ovlivněn vývojem společnosti, dále se pak rozvíjel v souvislosti s několika významnými událostmi, mezi které lze zařadit zejména vliv náboženství (křesťanství) ve středověku, budování zdravotnických zařízení zejména díky Tereziánským a Josefínským reformám v období Osvícenství, dále 19. století, které bylo pro rozvoj péče o rány průlomové díky novému postavení žen v medicíně, ošetřovatelství jako povolání, založení ošetřovatelských škol a systematické vzdělávání sester, které se nadále vyvíjí i v současné době. Historický kontext, který měl vliv na hojení ran, je charakterizován v pravěku a starověku především uspořádáním společnosti, náboženstvím a kulturními zvyklostmi, které vedly k rozvoji chirurgie. Ve středověku metody hojení ran stagnovaly, oproti renesanci, kde se chirurgie díky Parému, Mondevillemu a Paracelsovi dočkala významného rozvoje. Osvícenství a 19. století bylo charakteristické rozvojem válečné chirurgie, průmyslovou revolucí, objevem antisepse (Lister) a antibiotik (Fleming). Dále 20. a 21. století bylo významné objevem moderních materiálů pro vlhké hojení ran a nejrůznějších léčebných metod využívaných při léčbě ran.
|
|
|
Měření Čechoslováků. Česká společnost biotypologická a konstituční lékařství v ČSR mezi lety 1937-1959
Musil, Jan ; Hermann, Tomáš (vedoucí práce) ; Šimůnek, Michal (oponent) ; Svobodný, Petr (oponent)
Předkládaná disertační práce popisuje vznik, činnost a zánik České společnosti biotypologické (1937-1959), na jejímž příběhu je představen průnik konstituční typologie (vědy o lidské konstituci) především do československé medicíny. Věda o lidské konstituci (ve francouzském a latinském světě nazývaná jako biotypologie) je založena na klasifikaci individua na základě morfologických a fyziologických vlastností, přičemž zvláštní pozornost je věnována snaze o prognózu jeho budoucího vývoje. Klíčovou součástí nauky je nalézání korelací mezi fyzickou podobou člověka a jeho psychickými vlastnostmi a mentálními schopnostmi. Česká společnost biotypologická (ČSB) byla založena s ambicemi člověka nejen zkoumat, ale především účelně navyšovat jeho potenciál. Celé hnutí je proto představeno jako příklad ozdravného vědeckého programu, který do velké míry sledoval státní zájem na racionalizaci populační péče. Metodologickým východiskem práce je koncept biomoci Michela Foucaulta, tedy proměny mocenských strategií a jejich konstitutivní charakter pro vznik a změnu sítě společenských vztahů, hodnot a individuálních strategií jedince. Partikulární příběh vzniku a zániku ČSB je interpretován jako důsledek těchto proměn. Jádro práce tvoří historická rekonstrukce života společnosti pomocí analýzy, interpretace a...
|
|
| |
|
|
Francouzská nemoc v konsiliární literatuře v 16. století
Divišová, Bohdana ; Černý, Karel (vedoucí práce) ; Žalud, Zdeněk (oponent) ; Čornejová, Ivana (oponent)
Konsilia tvořila důležitou součást středověké i raně novověké odborné lékařské literatury. Literární konsilium obsahovalo písemné vylíčení jednoho konkrétního případu pacienta, jeho stavu a nemoci a radu na léčebný postup, kde lékař v souladu s dobovým diskurzem rozebral příznaky, určil diagnózu i prognózu a doporučil přesnou farmakologickou léčbu i případné technické zákroky (venesekci apod.) Konsiliární literatura byla v 16. století běžnou součástí praxe mnohých významných lékařů a dnes je neprávem opomíjeným pramenem k dějinám medicíny, farmakologie, dietologie, dějin všedního dne apod. První část dizertace je věnována definici žánru, počátečním etapám jeho vývoje i zachycení specifik v období středověku. Hlavním tématem práce se staly výsledky rozboru raně novověkých konsiliárních sbírek patnácti významných lékařů z Itálie (B. Vettori, G. B. Da Monte, V. Trincavelli, A. M. Venusti, G. Capodivaccio, C. Guarinoni), Francie (J. Fernel, G. De Baillou) a německy mluvících oblastí střední Evropy (J. Crato, R. Solenander, D. Cornarius, J. Wittich, T. Mermann, J. Mattheus). Na podkladu prozkoumání téměř sedmi tisíc konsilií z dvaceti dvou sbírek či sborníků z per vybraných autorů byly vytyčeny společné znaky konsilií daného období, odlišeny příbuzné žánry a nastíněny možnosti dalšího vývoje bádání....
|
|
| |
host ::
RSS.